Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (ZSS) v sociálních službách vykonávají odbornou činnost sociální pracovníci, pracovníci v sociálních službách, zdravotničtí pracovníci, pedagogičtí pracovníci, manželští a rodinní poradci a další odborní pracovníci, kteří přímo poskytují sociální služby. Při poskytování sociálních služeb působí rovněž dobrovolníci za podmínek stanovených zákonem č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě.
Sociální pracovník nebo pracovník v sociálních službách je v ČR regulované povolání. MPSV chápe vzdělání zaměstnanců jako jeden z pilířů zajištění kvality při poskytování sociálních služeb, jde o most mezi teorií a praxí, proto je k výkonu povolání sociální pracovník nebo pracovník v sociálních službách potřeba splňovat podmínky uvedené v ZSS, kde jsou v § 110 a § 116 uvedeny bližší požadavky.
Není třeba, aby sociální pracovník byl absolventem přímo oboru sociální práce, postačuje, je-li absolventem některého z řady oborů v § 110 vyjmenovaných (na VOŠ v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, na VŠ ve studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku.). Tyto obory jsou oboru sociální práce více či méně blízké, pro všechny ale platí, že nejsou vázány Minimálním standardem ASVSP, který ovlivňuje obsah vzdělávání v sociální práci. Dodejme, že přístupů ke vzdělávání budoucích sociálních pracovníků je celá řada. I z tohoto důvodu, nejen vzhledem k faktu, že ochota a schopnost odborně růst je jeden z rysů profesionála v sociální práci, má pak své odůvodnění i další požadavek povinnosti dalšího vzdělávání (o tom dále).
V České republice existuje velké množství různých studijních programů, u kterých mohou vznikat pochybnosti, jestli splňují podmínky odbornosti podle ZSS. Jejich názvy se vždy neshodují s terminologii použitou v ZSS, a proto může docházet k výkladovým nejasnostem ohledně toho, který obor ještě spadá pod zákonný výčet. MPSV v Doporučeném postupu č. 4/2016 v příloze č. 1 stanovuje postup vyhodnocení splnění požadavku odborné způsobilosti.
V případě pracovníků v sociálních službách se požadavky na odbornou způsobilost (více viz odst. 5 § 116 ZSS) liší dle jejich vykonávané činnosti (přímá obslužná péče, základní výchovná nepedagogická činnost, pečovatelská činnost v domácnosti osoby a činnosti vykonávané pod dohledem sociálního pracovníka). Kromě pracovníků v sociálních službách, kteří vykonávají základní výchovnou nepedagogickou činnost, pro výkon práce postačuje základní vzdělání s absolvováním akreditačního kvalifikačního kurzu pracovníka v sociálních službách.
Kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách má minimální rozsah 150 výukových hodin a musí být akreditován MPSV. Jeho obsah je stanovený ve vyhlášce MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení ZSS (§ 37 a násl.).
V případě, že pracovník získal odbornou kvalifikaci v jiném státě EU nebo EHP či Švýcarska (dále jen „EU“) a chce ji uplatnit v ČR, musí mít tuto kvalifikaci uznanou uznávacím orgánem, kterým je pro toto regulované povolání Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. V případě, že pracovník získal odbornou kvalifikaci mimo EU (tedy v tzv. třetí zemi) a chce ji uplatnit v ČR, musí si nechat doklad o vzdělání nostrifikovat.
ZSS dále stanoví i povinnost dalšího vzdělávání (sociálních pracovníků (§ 111) a pracovníků v sociálních službách (§ 116)).
Sociálnímu pracovníkovi i pracovníkovi v sociálních službách je zaměstnavatel povinen zabezpečit další vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin za kalendářní rok, kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci, čímž dochází k jejímu prohlubování podle § 230 zákoníku práce (ZP). Formami dalšího vzdělávání jsou:
- ) specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost
- ) účast v kurzech s akreditovaným programem
- ) odborné stáže
- ) účast na školicích akcích
- ) účast na konferencích
Za účast na těchto vzdělávacích akcích přísluší zaměstnanci mzda nebo plat (§ 230, odst. 3 ZP) a náklady za vzdělávací akci je povinen hradit zaměstnavatel. Požaduje-li však zaměstnanec, aby mohl absolvovat prohlubování kvalifikace ve finančně náročnější formě, může se na nákladech podílet. I v tom případě mu však náleží za účast mzda nebo plat (§ 230, odst. 4 ZP).
ZSS nestanovuje speciálně žádnou povinnou formu dalšího vzdělávání. Pouze omezuje účast na vzdělávacích akcích organizovaných zaměstnavatelem nebo odbornou organizací, jíž je zaměstnavatel členem, rozsahem maximálně 8 hodin ročně. Stejné omezení rozsahu má i účast na konferencích (§ 111, odst. 5 a 6 ZSS). Kromě těchto omezení zůstává volnost ve výběru libovolné vzdělávací akce.
Jiné zdroje odborného růstu, jako zejména supervize jsou zatím poněkud opomíjeny.
Povinnost účasti na dalším vzdělávání se nevyžaduje za kalendářní rok, v němž pracovník v sociálních službách absolvoval akreditovaný kvalifikační kurz. MPSV formuluje dalšími nápomocné informace pro oblast dalšího vzdělání, na které je poskytovateli často dotazováno:
- Pokud zaměstnanec vykonává činnost na zkrácený pracovní úvazek, povinnost dalšího vzdělávání se nekrátí.
- Je-li zaměstnanec zařazen jako sociální pracovník a současně jako pracovník v sociálních službách, musí splnit další vzdělávání pro každou pozici zvlášť, tedy 2 x 24 hodin.
- Forma pracovně-právního vztahu není rozhodující, rozhodující je pozice. Povinnost se tak týká např. i dobrovolníků, kteří dlouhodobě pracují v zařízeních v přímé péči o klienta.
- Pregraduální studium jakéhokoli typu v sociální oblasti není dalším vzděláváním ve smyslu ustanovení § 111 a § 116 ZSS, tudíž není možné jej do toho započítat.
Stejně tak vzdělání podrobněji věnují standardy kvality sociálních služeb v oblasti personální, které se vedle organizačního zajištění sociální služby, přijímání a působení zaměstnanců ve službě zabývají i profesním rozvojem zaměstnanců. Povinností poskytovatele je stanovit a zpracovat pravidla pro hodnocení zaměstnanců, která obsahují zejména osobní profesní cíle zaměstnanců, jejich vývoj a rozvoj včetně potřeb další odborné kvalifikace. Poskytovatel je zároveň povinen písemně zpracovat program dalšího vzdělávání zaměstnanců podle ZSS stanovených požadavků vzdělávání pracovníků v sociálních službách. Poskytovatel je povinen pracovat individuálně s klienty sociálních služeb, je mu zároveň stanovena zákonná povinnost individuálně a systematicky pracovat se zaměstnanci. Zohledňovat jejich vzdělávací potřeby, rozvíjet jejich profesní znalosti a dovednosti a v neposlední řadě podle nich sociální službu plánovat. V rámci vzdělávací nabídky by měl poskytovatel vybírat takové kurzy, které budou směřovat k naplnění individuálních vzdělávacích cílů zaměstnanců. Současně se poskytovateli doporučuje zaměřit se nejen na akreditované vzdělávací kurzy, ale i na takové kurzy, programy, které budou odpovídat stanoveným kritériím (pro jejich výběr) a bude zaručena jejich kvalita.
Kromě zákonné povinnosti zaměstnavatele zabezpečit minimální rozsah dalšího vzdělávání pro sociální pracovníky je však důležitá i snaha posilovat motivaci k celoživotnímu učení a osobní odpovědnost samotných sociálních pracovníků pečovat o svůj odborný růst. Etický kodex sociálního pracovníka České republiky na to rovněž pamatuje ve svém článku 2.4, kde uvádí, že sociální pracovník je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání, což je základ pro udržení úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy.
Shrnutí:
Roli managementu v oblasti zajišťování odbornosti výkonu na poli sociálních služeb v jejich organizacích pak lze spatřovat především na dvou rovinách. Jednak v oblasti definování požadavků na vstupní vzdělání/kvalifikaci nových pracovníků (sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách), které mohou být formulovány na minimalistické úrovni, tedy požadovat pouze to, co požaduje ZSS. Nebo mohou být specifikovány s ohledem na konkrétní činnost sociální služby, a tedy jít v oblasti požadovaných odborných schopností a měkkých dovedností nad rámec legislativy.
Dále pak v oblasti nastavení politiky a podmínek dalšího vzdělávání sociálních pracovníků/pracovníků v sociálních službách v dané organizaci (zejm. co se týče cílů dalšího vzdělávání, způsobů řízení dalšího vzdělávání např. skrze individuální vzdělávací plány pracovníků, určování obsahu/formy/nákladnosti dalšího vzdělávání vs. autonomie pracovníka v této oblasti, nastavení organizace práce umožňující/znesnadňující účast na dalším vzdělávání apod.).